Smutek vepsaný do tváře
Recepty na věčnou krásu... Elixíry věčného mládí... Receptury, které se lidé snaží od pradávna objevit. Nikomu se nechce stárnout, chřadnout, umírat... A proto do procedur, látek, zaručených metod, které popřou to, že i my jsme lidé, na kterých se podepisuje nelítostný tok času, vkládáme tolik energie, času a peněz. Necháváme do sebe píchat jehličky. Redukujeme naši přirozenou mimiku chemikáliemi. Ale také pracujeme i s nebezpečnými kyselinami, které z naší pleti odloupnou starou kůži. Nemáme obavy z nebezpečných a zbytečných chirurgických zákroků, které byly mnohokrát příčinou ztráty lidského života, ale také příčinou ztráty identičnosti a autentičnosti. Ztráty sama sebe.
Boj o věčné mládí je mnohdy nelítostný. A stává se, že v zápalu boje a intenzivního hledání přímočaré a rychlé funkční metody, nevidíme to podstatné. A krásu ztrácíme, aniž bychom si toho všimly. Však řekněte, komu se to už stalo? ...po nějaké době na sebe kouknu do zrcadla. Konečně se zastavím. Sahám si dlaněmi na tvář. Nestačím se divit. Co se stalo? Kdy se to stalo? Poprvé vidím hluboké vrásky, které tam včera ještě nebyly. Vidím ženu, které již není dvacet. Ale včera bylo přece ještě všechno jinak? Nebo ne? V tu chvíli, jakoby se čas zastavil a přepadne mě takový zvláštní pocit, že vůbec nevím, co se během těch několika let stalo a jak jsem došla až sem, tento den, k tomuto zrcadlu.
Je zajímavé sledovat, jak malým dětem ubíhá čas pomalu. Hodiny jsou pro ně dlouhé, Vánoce jsou daleko, nemohou se dočkat, až jim bude šest a půjdou do školy, ale to je přece ještě taaaak daleko. Zatímco pro nás dospělé čas ubíhá tak rychle, že se každou chvíli dojímáme, nostalgicky vzpomínáme nebo jsme i unavení z toho koloběhu roku, který se stále monotónně střídá. Čas je neúprosný. A my jsme v kleštích rychlosti, dokonalosti, efektivity, nutností, povinností a vlastních i cizích očekávání. V tom všem již v jistém věku řešíme děti, jejich potřeby, manželství, jeho vzestup i pády, domácnost, vztahy v rodině, zdraví, práci, jednu, druhou někdy i třetí, a v poslední řadě snad i své koníčky nebo vlastní potřeby. V tom všem si můžeme najít nějakou harmonii, vytvořit si nějaký řád, kdy to funguje dobře. Ale mnohdy, což je zcela normální, protože nejsme roboti a superlidi, to nefunguje, jak má a hroutí se to na jedné nebo na druhé straně. Je jasné, že prudším pádům se občas nevyhneme. Jak je ale prožíváme? Jaké máte emoce poté, co se pohádáte se svým partnerem? Cítíte se nedoceněná, nepochopená, ublížená. Chce se vám plakat, protože i přesto, že děláte vše, jak nejlépe umíte, se najednou cítíte tak sama ve svém světě. Pocit hoře a nespravedlnosti mezi dvěma planetami (které nechápu, jak mohou nají společnou řeč a nejspíš je to největší záhada celého lidstva) Venuší a Marsem (ženy a muži). Podívejte se s takovým pocitem do zrcadla. Nedávno se mi to stalo. Měla jsem pocit, že mě nikdo nedoceňuje a že tady ani nemusím být, však si nikdo nevšimne! Po jedné takové hádce jsem se podívala do zrcadla a viděla jsem naprostou prázdnotu a seschlost: bledé propadlé tváře, vrásky kolem rtů, mezi očima a na čele, na čele tak výrazné, jako nikdy předtím, spadlá víčka, přes které prosvítaly mrtvé oči. Je to hodně v očích. Zmizela z nich jiskra, radost, život. A to mluvím jen o jedné hádce. Procházela mi žaludkem, hrudníkem a očima. Ve chvíli, kdy zažíváte disharmonii ve vztahu s někým, na kom vám záleží, prožíváte také pocit méněcennosti, necítíte se milována a je vám velmi smutno. I když je to vše třeba jen chvilkové a vy víte, že to tak není, hádky a nesváry vždy zkreslují. A pokud necítíte lásku sama k sobě, nemůžete nikdy kvést. Ale lásku sama k sobě nebudujete jen vy. Všichni kolem vás na ní mají svůj podíl. Proto se v poslední době tolik mluví o toxických vztazích, toxických přátelstvích... Pak nikdy nemůžete mít v očích tu jiskru. A ta jiskra je život, radost a krása. Všimněte si třeba vztahů, kdy muž opustí ženu (ano, omlouvám se, že to teď beru z této strany, funguje to samozřejmě i naopak) a najde si jinou a od jeho příbuzných slyšíte: "Ta předchozí byla na rozdíl od této jak obrázek! Úplná modelka. Nechápu, že tak krásnou holku pustil k vodě." Možná proto, že tento muž skutečnou krásu vidí. Ta žena, která vypadá jako modelka nebo obrázek, ta je jen ideálem přesných proporcí, jak si to společnost představuje. Samozřejmě je tato "krása" i součástí sexuální přitažlivosti, ale ta není tím pevným základem kvalitního vztahu. Zatímco žena, ze které vyzařuje přirozená krása, je vlastně nositelkou informace - jsem spokojená sama se sebou, žiju v dobrých vztazích s lidmi kolem sebe, raduji se ze života. No, není tohle mnohem více přitažlivé než ledová krása modelek (vím, že je mnohdy i hraná)?
Těšila jsem se na Vánoce, ale nějak jsem propadla do nepříjemného pocitu, že naše vztahy doma jsou teď nějaké nahnuté (nic strašného, můj subjektivní pocit a trochu zveličený), do toho jsem měla tři týdny takové zvláštní strachy a chmury. Nebe bylo často tmavé a mě opouštěla energie. Přišla bouře. V prosinci. V zrcadle jsem každý den poznávala, jak to jde se mnou z kopce. Připadala jsem si starší, seschlejší, a dál bych mohla přidat několik slov, které nemají nic společného se sebeúctou. Při trápení, nepohodě, při jakýchkoliv rodinných problémech, nemocech, sporech o finance, sporech s nejbližšími, při bolesti na srdci se vždy na tváři objeví vrásky, které tam předtím ještě nebyly. Oči jsou tak bez života, až je to děsivé. Víte, že lidé, kteří propadli zlu, mají oči temné a říká se, že je v nich všechno zlosvěta? Není. Je v nich prázdnota. A ta je snad ještě děsivější než hmatatelné zlo. Zkoumala jsem ve svém výzkumu léta tváře různých vrahů a to, co prožíváme a jací jsme, se v očích odráží skutečně jako zrcadlo. Když se vám stane, že máte z někoho zvláštní pocit, že mu něco čišelo z očí, nemávejte nad tím rukou. Třeba ten člověk skutečně potřebuje pomoct. Ale od toho tu nejsem, abych popisovala extrémní případy. Poznala jsem sama na sobě, jak mě udolává to, co prožívám, jak mě mění, jak už přestávám být ta veselá holka a smutek mi zahaluje celou tvář. Pak přišel den před zimním slunovratem, 666.den války na Ukrajině a zároveň poslední temný den s nejdelší nocí, nejslabším Sluncem a nejtemnějšími úmysly. Já jsem studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přímo ve 4. patře. A tak mě zahalil takový černý závoj, temný mrak, který jsem ze sebe chtěla setřást. Byly přece Vánoce a děti se tolik těšily. Ale nešlo to.
V zrcadle jsem se naprosto nepoznávala. A tehdy jsem si řekla, že vám musím vlastně napsat o tom, co se nikdy tolik neřeší. Odkud se bere skutečná krása, a kde ta krása zaniká. Proč jsme po tolika letech, kdy věnujeme veškerou energii práci, rodině a všem okolo překvapené, že jsme zestárly a nestihly jsme si toho ani všimnout! Opečovával někdo nás? Opečovávaly jsme samy sebe? A pak je ta chvíle, kdy saháme po botoxu, snažíme se vše dohnat, vrátit zpět, nepřipouštíme si, že by tohle snad mohla být realita.
Víte, i ta stará jabloň každý rok rozkvete. Je na nás, zda budeme spokojené ve svém životě, zda se budeme obklopovat lidmi, kteří nám dávají najevo, jak si nás váží a zda skutečně pokveteme. Nic jiného krásu neudrží a nic jiného ji nevrátí, než návrat k sobě samotné. Když totiž prožíváme bolest a smutek, je to samozřejmě také posilující období pro náš další vzestup a pro další etapu života, ve které můžeme rozvést ještě více, ale zároveň je období bolesti i období absence péče o sebe - nemáte radost z procházek, ze cvičení, ze zdravého jídla. Všechno je to jedno.
Miluju lidskou krásu a ráda se jí věnuji. Fascinují mě ženy, které když vstoupí do místnosti, všichni s nimi chtějí prohodit řeč. Jsou tak krásné a milé. A přitom nejsou žádným ideálem nádherné ženy. A já si vždy říkám, kde se bere tato krása, to, že ty ženy tolik přitahují ostatní lidi a vykouzlí jim úsměv na tváři. Je to jednoduše výsledek sebe přijetí a smíru se sebou a svým okolím. A tak vám všem do nového roku přeji, abyste byly takovými ženami, ženami s vráskami, i pigmentovými skvrnami, které jsou naprosto bezvýznamné, pokud máte krásu v očích. Pokud hledáte smíření s blízkým člověkem, odvahu udělat důležitý životní krok nebo třeba kuráž oslovit člověka, ke kterému něco cítíte, držím palce, ať to vše najdete. Krása tkví totiž vlastně v úplně obyčejných věcech: láska, spokojenost, mír.... a pak nějaká ta hydratace a dostatek spánku :))))))