Najednou se ozvala veliká rána. Říkám si, že asi vítr bouchl s okenicí. Ale nebyla otevřená. Na okně byl podezřelý mokrý flek. Podívala jsem se z okna na balkon a málem se mi zastavilo srdce. Polomrtvý holub se dobelhal klukům do teepee a zhluboka vydechoval. Všude kolem byla rozsypaná kukuřice. Ten holub tam určitě umře. Chtělo se mi plakat. Za dvě hodiny byl pryč. Odpočinul si, vzpamatoval se, oklepal se a odletěl. A mně došlo, že já jsem ten holub.
Odstěhovali jsme se do domu se zahradou. To jsem přece tolik chtěla. Vkládala jsem do toho hodně - už nebudu nervózní. Kluci budou mít prostor k hraní. Budou vyrůstat u lesa a všem nám bude dobře. Platilo to pro Kryštofa. Ale Tadeáše rozhodně nějaká zahrada ještě nezajímala a každý den začínal křikem. Každý den stejný scénář. Říkám si, že tohle ráno bude lepší, každý den to musí být lepší. Vzpomínala jsem na koncept Miracle Mornings. Ráno jsme vstali, jeden šel na velkou, druhý šel na velkou, vynesla jsem nočníky, Tadeáš křičel, protože jsem ho nechala v obýváku, vzala jsem ho do náruče a šla připravit snídani, Kryštof celou tu dobu vykřikoval jako kolovrátek, co si přeje ke snídani, říkám: nemáme, ale máme tohle… Nechci!!!!, plakal a chtěl na ruce, položila jsem Tadeáše, začal řvát, vynesla jsem pleny, zapnula pračku, poskládala suché prádlo z předešlého dne, Tadeáš křičel, snažila jsem se ho zabavit, Kryštof si donesl plastelínu a křičí na Tadeáše, ať mu ji nebere, měla bych uvařit, Tadeáš mě následoval do kuchyně, dala jsem mu sušenou meruňku, tou se zabavil, ale pak se po mně zas jen sápe, nakojila jsem, uvařila, Kryštof byl znuděný, já místo her vidím nepořádek, jsem unavená, je poledne, byla jsem ráno na záchodě? Nebyla, močový měchýř mi praskne, na záchodě slyším Kryštofa, jak seshora křičí, že Tadeáš spadne ze schodů, kdo otevřel sakra ty dveře? Zuby si vyčistím večer, převleču se z pyžama, někdy spím rovnou v tom, v čem již ráno budu fungovat, jdeme do obchodu, mám strašné vlasy, strašnou pleť, strašné hadry, kdy se to stalo? Kdy jsem naposledy cvičila? A kdy jsem sakra naposledy byla chvíli sama? Sama pro sebe, kdy se mě nikdo nedotýkal, nesápal se po mně, neptal se mě na něco, no kdy? Luděk si každé ráno myje a fouká vlasy, chodí pravidelně k holiči a pečuje o sebe. A to i kdyby mi v kuchyni hořelo! Pojedeme na dovolenou, potřebuji si odpočinout.
V Chorvatsku jsme bydleli na robinzonádě. Na ostrově na samotě. Obchod jsme měli asi 45 minut autem (cca 5km) po tak příšerné nezpevněné cestě plné výmolů a ostrých kamenů, že jsme si dovolili odjet nakoupit jen jednou. To nevadilo, moře bylo všude kolem nás, byl tam klid a teplo a já s Verčou jsme se střídaly ve vaření. V neděli jsem moc času na sebe neměla, tak si říkám, v pondělí to bude lepší. Luďkovi nebylo moc dobře, takže se klidně na pár hodin zavřel do pokoje a četl si. No jo, já už to s těmi dětmi nějak zvládnu, jasně. V pondělí ráno jsem mu řekla, že chci půl hodiny na cvičení. Fajn, ale prý ne víc. Za dvacet minut už přede mnou mával Tadeášem, že se mi prý blíží konec. Povídám, že bych si ráda hodinu sama zaplavala. Sama. Ne, abych u toho měla Tadeáše v kruhu nebo hysterického Kryštofa, který vlastně ani moc vodu nemá rád. Prý si mám jít zaplavat odpoledne, až děti usnou. Zavřel se do pokoje a šel si číst. Říkám si, kdy já měla takhle během dne čas na knihu?? Beru se k vaření, tam mám od dětí klid, i když Kryštof chce pomáhat. Jsem ze všeho nervózní, z dětí, z vos, z vysoké terasy, ze které by Tadeáš mohl spadnout, z toho, zda jsou všichni v pohodě z té úplné samoty, protože jsem dovolenou vybrala já, všechno si moc beru a neumím se uvolnit. Odpočinek nepřichází.
(edit po 8 letech: Jak to tak čtu, s Luďkem to asi nebylo úplně jednoduché. Ale je z něj za ta léta praxe skvělý táta. Ale nechme tady ty emoce, jak byly před 8 lety)
Za dva dny odjíždíme. Mám skoro 39C horečku.
Mamka: “Prosím tě, kde jsi to mohla chytnout? Ještě aby to chytli i kluci.” Neustále mě fascinuje všech starost, kde onen jedinec onu nemoc mohl chytnout? No není to jedno? V metru? V bazénu? V obchodě? Není to jednoooooooooooo?????????? Já: “Kluci to nechytnou, to je individuální záležitost. Ta nemoc je jen moje, já jsem si ji totiž přála.”
Odpočinek nepřichází a tak si říkám: “No fááájn, já, horečky, 2 týdny v posteli a o děti ať se stará někdo jiný! To by bylo! Bych ležela a odpočinula si.” Tak jsem vyslovila přání a teplota přišla ještě ten večer, horečky druhý den. Trvaly 13 dnů. 13 vyčerpávajících dnů ve vysokých horečkách, jednu noc i v křečích, s kašlem, v propoceném oblečení čtyřikrát za noc, bezmoci při dýchání, s migrénami takovými, že jsem myslela, že budu i zvracet. Každý zvuk mě bodal do hlavy jako jehlice. Cesta na záchod pro mě bylo zdolání hory. A já jsem měla možnost přemýšlet nad tím, proč se to všechno stalo.
Jsem jako ten holub. Rozjetá v plné síle jsem to napálila do skla a teď schovaná v teepee musím uvažovat nad svým životem, abych mohla pokračovat dál. Takto nemocná jsem nebyla léta. Mám zánět průdušek, chřipku, nic se nelepší a horečky neustupují. Luděk je vhozen do vody, do řeky s víry a docela mu to jde. Umývá nádobí, obstarává kluky, po několika dnech se mě už ani neptá na blbosti typu: kde má tričko, kde má trenky? Kryštof jde poprvé do školky, a jde s tátou. Nevím, jestli mi to má být líto, jsem vyčerpaná, takže nad tím ani nedokážu přemýšlet. Mám pocit, že kdybych mohla, ukončím tu nemoc dříve. Vše mě bolí a občas pláču, ale ruku na srdce, někde uvnitř mě je nemoc stále vítaná. Říkám si, že musím během té doby v posteli přehodnotit svůj dosavadní život s kluky, můj přístup k nim, musím vše, co jsem dělala špatně, uchopit, rozebrat, kriticky zhodnotit a zbavit se toho nebo z toho těžit dál. Nemůžu být hysterická ukřičená matka. Protivná neschopná ženská…. Aha! Tak možná, že to nebude o klucích. Ale o mně. Mám pocit, že si o sobě poslední dobou myslím jen to nejhorší. Možná proto tady teď ležím v horečkách. Pořád se kritizuji za to, jak jsem ošklivá. Jak na sebe nemám čas. Jak jsem materialistická. Copak si neumím odříct blbou mikinu? Kupuji si kdeco. Jsem hloupá. Nic jsem nedokázala. Napsala jsem své dobré kamarádce, je to měsíc, neodepsala. Už pro ni nic neznamenám. Zakopala jsem se na vesnici s dvěma malými dětmi, takto jsem chtěla žít? Pochopila jsem, že toho mám před sebou hodně. Nemoc ještě dlouho potrvá, protože prvně si musím dát dohromady své nemocné já, pak teprve mohu uzdravit tělo.
Maminky ze skupinky mi psaly, ať prý zkusím čínskou medicínu. Ale já vím, jak se uzdravit. Čínská medicína je rozhodně fajn, ale mně nepomůže. Já vím, co potřebuji. Předtím jsem vyslovila přání, teď se musím smířit sama se sebou, najít cestu ke spokojenosti, smířit se s nemocí, uznat její pomoc a rozloučit se s ní. V Chorvatsku jsem prvně na teplotu zkoušela 5klíč. Metoda, kdy se sám člověk uzdravuje svou myslí. Ale celá ta akce nenávisti a cesty k nalezení sebelásky už byla rozjetá, takže bohužel ani 5klíč ji nemohl zastavit. Je to jako když se Ivánek v Mrazíkovi rozhodne rychle někde udělat dobrý skutek a diví se, že i přesto je stále medvědem.
Já vím, že o sebelásce, lásce, vesmíru a jiných věcech se teď píšou knihy, které některým způsobují kopřivku. Nechtěla jsem se ani náhodou dostat do spáru knih nebo internetových článků. Chtěla jsem zůstat sama sebou a když mám opět žít v lásce, chci žít v té, která jde ze mě a ne v té, o které píše kdejaké paní v lecjaké knize. Příliš jsem nepřemýšlela, jen jsem se snažila uklidnit, nebýt v noci vzteklá na Tadeáše, ač jsem byla celá propocená a on zrovna vyžadoval vytáhnout prso. Při každém mém záchvatu vzteku jsem si řekla, že ještě nejsem připravená uzdravit se. Kromě toho jsem najednou měla čas podívat se tři série seriálu, na který jsem se chystala před třemi lety, i v tom vidím pozitivum této nemoci :).
Byl pátek večer, jedenáctý den horeček, a zase se mi teplota šplhala pomalu k 39C. Celá vyčerpaná, rozklepaná zimou, jsem se zase rozplakala. Doma jsme měli rodiče, kteří nám se vším pomáhali - s dětmi, s vařením, s domácností, s technickými záležitostmi, taťka dokonce umyl i okna. Za dva dny odjedou a vše zase bude na Luďkovi a příležitostně na jeho mamince, která má ještě další dvě vnučky. Je mi jasné, že nemůžu teď myslet na ostatní, ono se to nějak udělá, vše prospěje hlavně Luďkovi. Ale celá tahle nemoc je v prvé řadě o mně. Nemohu si říkat, že mě doma již potřebují. Já teď hlavně potřebuji pochopit sebe a pak mohu být zase i dobrou matkou a manželkou. Pátek večer jsem tedy ležela v posteli a rozloučila se s nemocí: “Děkuji ti, za všechno, co jsi mi dala, ale teď už tě více nepotřebuji, teď už odejdi.”
V sobotu ráno se mi udělalo lépe. V neděli ráno ještě lépe. A dokonce teploměr přestal šplhat na 37C. Člověk si najednou uvědomí, jaké je to veliké štěstí být zdravý. Jak je to krásný pocit nadechnout se, po každé nemoci má člověk najednou zjemněné smysly, zelená je více zelená, strom je zázrak a děti jsou to největší štěstí, že by plakal dojetím celý den. Umýt si vlasy je blaho a slast :). Voda není samozřejmost a je úžasně osvěžující a očišťující. Od všeho. A můj muž pokácel staré keře před vchodem a před našimi okny. Dovnitř se dostalo pár pruhů světla, pár minut jsme v těch pruzích stáli a libovali si. Viděli jste pohádku Lotrando a Zubejda, že? :))